6. Sebevědomá a hrdá společnost

6. Sebevědomá a hrdá společnost

 

Pokud nemá zdravé sebevědomí jedinec, neumí jednat s ostatními lidmi jinak než z pozice podřazenosti či nadřazenosti. Sebevědomí se změní na pýchu či méněcennost a hrdost se zkřiví na pohrdání druhými či sebou samým. Takový člověk nezná sám sebe, nezná svoje hranice a nemůže proto ani poznat hranice druhého. Pro společnosti platí analogicky stejné principy.

 

Další věty vize se týkají každého z nás, kdo tvoříme českou společnost. Sebevědomí a hrdost, to by mohl být oříšek, to nám už dlouho moc nešlo. Ale možná, že je čas na revizi. V poslední době si někteří autoři všímají paradoxní situace. Přestože je Česko v ekonomických, sociálních, bezpečnostních a dalších statistikách nevede vůbec špatně, máme hodně nízké sebevědomí a myslíme si, že všechny ostatní národy jsou chytřejší, kultivovanější, ekologičtější, vzdělanější, tolerantnější, mírumilovnější, poctivější atd. než my, Češi.

 

Není zde prostor rozebírat statistiky a vyjmenovávat, na co bychom mohli a měli být hrdí, ani z čeho by mělo pramenit naše národní sebevědomí, i když je toho celá řada. Zajímavé však je, že nedostatek obojího není v naší zemi novinkou, je zřejmě také součástí naší identity, i když nejspíše vnucenou. Převážně mezi mladými a vzdělanými Čechy, kteří cestují po světě, je rozšířen zlozvyk svoji zemi a svůj národ nějak pohanět, nebo se mu s dávkou ironie minimálně vysmát. Rozsah může být od neškodného poukazování na naše nezdravé pivařství nebo vožení řízků a paštik na dovolenou v Chorvatsku až po stěžování si na to, že Češi byli a jsou bezpáteřní kolaboranti, případně xenofobní a rasističtí šovinisté. Tito lidé se dokonce často stydí za to, že jsou Češi. Že tato vlastnost není nic nového, se můžeme dočíst už v povzdechu Viktora Dyka z roku 1930:

 

„Příznačné pro typ Čecháčka-republikána je stálé omlouvání vůči cizině, spojené s pomlouváním vlastního domova.“…

 

„Pomlouvati domov je specialitou slovanskou. Nejvyšší však čas, abychom už se této speciality zbavili. V podstatě to není národ jako celek, který hřeší, je to hrstka jeho příslušníků, kteří dokazují usilovně, že jsou lepší než ti druzí.“…

 

„Těm, kdož pomlouvají svůj národ, aby získali v cizině reputaci ‚evropsky myslících Čechoslováků‘, musí býti dáno najevo, že shánějíce přízeň ciziny, ztrácejí domov!“

 

Viktor Dyk, Demokrat, 18. října 1930

 

Zajímavý je Dykův popis Čecháčka. Dnes je tento výraz používán hlavně pro maloměšťáckého a primitivního nacionalistu s malým rozhledem, takového tlustého kapra, libujícího si ve svém malém, zatuchlém rybníčku. Pro Dyka je Čecháčkem ten, který pomlouvá svou zemi a národ, aby se zalíbil v cizině. Správný není samozřejmě ani jeden přístup, ale co si může cizinec myslet o člověku, který sám sebe, svůj národ a svou zemi znevažuje a špiní? Určitě nic dobrého. Maximálně ho využije pro své zájmy, ale v srdci bude mít jen pohrdání. Zdravé národní sebevědomí a hrdost jsou proto pro každý národ naprosto nezbytné, pokud chce, aby s ním ostatní společnosti jednaly jako se sobě rovným.