9. Víra – naše ztracená síla

9. Víra – naše ztracená síla

 

Víra není jen katolická či evangelická. Víra neznamená jen víru v Boha. Víra není omezena na náboženství. Češi toto cítí moc dobře a vědomě či podvědomě vědí, že víra je především síla nezbytná k následování záměru.

 

Vedle pravdy a svobody je tu ještě jedna hodnota, pro českou společnost stěžejní. Tady je však třeba našlapovat opatrně, protože je to pro Čechy citlivé téma. Tou hodnotou je víra. Mnoho Čechů si dnes zakládá na svém ateizmu a nevíře. Jsou hrdí na to, že jsme národ ateistů a ateizmus považují za národní devizu a ctnost. Dochází tu ale ke zmatení jazyka a pojmů, kdy se víra v Boha nebo v něco, co nás přesahuje, zaměňuje za náboženství a náboženství za církev. Ateizmus je pak chápán jako svobodný postoj, odmítající především církevní autoritu a náboženské dogma. V takovém postoji je možné spatřovat duch husitství, bohužel okleštěný o to nejdůležitější; husitům rozhodně víra nechyběla, a už vůbec ne ta v Boha.

 

Odmítání víry se promítá i do našeho vztahu k osobnostem, zmíněným v druhé kapitole. Je paradoxní, že si jich všech vážíme a ctíme je, ale zcela opomíjíme skutečnost, že jejich dílo, myšlenky a poselství jsou založené na víře a bez víry v Boha nebo v nějaký vyšší smysl a řád jsou bezcenné a nepoužitelné. Bez víry jejich dílo ztrácí smysl.

 

Většina autorů, historiků nebo vykladačů díla jednotlivých osobností ignoruje duchovní rozměr jejich odkazu a přejímá jen jeho sociální, politický nebo pedagogický význam, čímž se ale dopouští vytrhávání z kontextu, zkreslení a svým způsobem znehodnocení díla. Nikdo nezpochybňuje obrovské stavitelské a státotvorné dílo Karla IV., ale fakt, že veškerá jeho důležitá rozhodnutí byla podepřená astrologií, že jeho dílo je plné mystické i jiné symboliky a má hluboký duchovní význam, už nás tolik nezajímá, maximálně to přisuzujeme duchu doby – ve středověku tak lidé zkrátka přemýšleli, dnes už je to všechno jinak. Přesto žasneme nad tím, jak je možné, že to, co Karel IV. vybudoval nebo prosadil, se udrželo dodnes a neztratilo na síle a významu. Že by to bylo právě díky onomu duchovnímu rozměru? Podobně dílo Jana Amose Komenského: přiznáváme mu, že přišel s dokonale propracovaným pedagogickým systémem, nazýváme ho Učitelem národů, ale fakt, že vzdělání a poznání považoval především za cestu k Bohu a k dokonalé lidské společnosti, žijící v souladu s Božím řádem, většinou nevidíme. Nakonec zmiňme prezidenta Masaryka, ke kterému vzhlížíme jako k nezpochybnitelné morální autoritě a vytrvalému, neústupnému a přece čestnému politikovi světového formátu, který nám vybojoval svobodu a suverenitu. Opět přehlížíme (vedle toho, že to nebyl žádný světec, ale politik), že jeho síla tkvěla především ve víře, kterou měl nejen jako křesťan v Boha, ale ve víře v právo a nárok českých zemí na svobodu a suverenitu. Bez silné víry a důvěry v to, že koná správně, by zřejmě Československo nevzniklo.

 

Pokud bychom se nebáli duchovního rozměru života a nebáli bychom se víry, mohli bychom lépe těžit z odkazu, který nám osobnosti naší historie zanechaly. Navíc podíváme-li se zpět, spatříme, že nejvýraznější období našich dějin, kdy se nám dařilo a kdy jsme byli silnou a soudržnou společností, byla tehdy, když jsme měli buď osvíceného a duchovně založeného vůdce (Karel IV., T. G. Masaryk), nebo byl-li celý národ spojen nějakou silnou myšlenkou, v niž věřil natolik, že změnil své i evropské dějiny. Byly to doby, kdy jsme byli soudržní, měli jsme jasnou vizi a víru, že tu vizi naplníme.

 

Bylo by dobré přiznat si, že víra je pro nás obrovsky důležitá hodnota, se kterou stojí a padá prosperita a síla naší společnosti a naší země.