Novinky

zapisnik_cesty_ceska
Zápisník Cesty Česka
23.2.2018

Když svobodně uvažující obyvatel české kotliny hledá duchovní učení, které by odpovídalo jeho potřebě nasměrovat někam svou víru, většinou si dnes už s obvyklou nabídkou náboženství nevystačí. Jsou buď příliš svazující a dogmatická, nebo neodpovídají jeho kulturnímu nastavení. Vypadá to, jakoby se klasická náboženství vyčerpala a čekalo se na něco nového, co by modernímu člověku dokázalo vrátit smysl do života. Tím něčím novým by mohlo být sebepoznání.

 

Sebepoznání není náboženství ani konkrétní učení. Je to velmi široký pojem, který je schopen pojmout všechna náboženství a všechny duchovní systémy světa a zároveň stojí mimo ně i v jejich středu. Je to spíš životní cesta nebo přístup k životu. Ne náhodou stál nad vstupem do delfské věštírny nápis „Poznej sám sebe“. Je to totiž ta nejmoudřejší rada, kterou v životě může člověk dostat. Sebepoznání je základem rozvoje člověka a analogicky je sebepoznání společnosti základem rozvoje společnosti. Jedině pokud známe své slabiny a silné stránky, vzorce svého chování a nejrůznější programy, které jsme přejali z rodiny nebo ze společnosti, můžeme své chování a myšlení změnit a pracovat na sobě. Můžeme zušlechťovat charakter – rozvíjet své kladné a zpracovávat záporné vlastnosti, posilovat vůli, vzdělávat se, zvyšovat fyzičku atd. Je to práce se sebou samým na všech úrovních – fyzické, duševní i duchovní. Totéž platí pro celou společnost. Když poznáme, jaká naše společnost je, můžeme ji pak měnit k lepšímu, rozvíjet ji, pracovat na ní. Společnost pak na oplátku dá prostor nám, jednotlivcům, k vlastnímu rozvoji. Člověk pracující na sobě je pro společnost určitě větším přínosem než člověk bez zájmu o vlastní rozvoj.

 

Sebepoznání má jednu velikou výhodu, na kterou by právě Češi mohli slyšet. Neexistuje v něm dogma. Vše vychází ze svobodného rozhodnutí každého člověka, protože každý se může rozhodnout, jak se svým životem naloží. Každý může se sebepoznáváním začít a každý může skončit. Za odpadlictví vás nikdo nepotrestá ani nezavrhne. Sebepoznání je cestou k větší svobodě, ale zároveň k většímu řádu. Tento řád však nevychází z vnějšku nařízené disciplíny a pravidel, jako je tomu v mnoha náboženstvích, ale právě z poznání sebe sama, z poznání toho, jak funguji, co mi skutečně prospívá a co ne. Na základě takového poznání se mohu opět svobodně rozhodnout, jestli prospívat chci nebo nechci. Ve svobodě nese každý za svá rozhodnutí zodpovědnost a skutečná svoboda bez zodpovědnosti neexistuje. To je také asi největší výzva této cesty. Navíc při sebepoznávání, ale ostatně i při jakémkoliv jiném poznávání, musíte být pravdiví a nepodvádět, protože byste podváděli jen sami sebe. Sebepoznání je tedy cestou svobody a pravdy, a to jsou základní hodnoty naší společnosti.

 

autor: Jindřich Chmelař

 

sebepoznani
zapisnik-cesta-ceska
Zápisník Cesty Česka
21. 2. 2018

Když se řekne tradice…

 

Když nás unáší proud řeky, míjíme různá místa, různé krajiny. Někde je řeka rychlejší, někde pomalejší, někde čistá, jinde bahnitá. Může se nám stát, že zatoužíme se vrátit někam výš proti proudu, kde se nám líbilo a kde bychom chtěli zůstat. To ale nejde. Jsme v proudu, který nás unáší nemilosrdně dál. Navíc, i kdybychom se vrátili, nikdy to nebude jako předtím. Vzpomínka na minulá místa v nás ale zůstává, stejně jako řeka v sobě nese stopy všech míst, kudy protékala. A to řeku i nás činí jedinečnými.

 

Podobné je to s národy a jejich tradicemi. Národy plují v řece času a nemůžou se vrátit nikam, kde už jednou byli. Každou zkušenost a každé období si ale nesou ve své kolektivní paměti. A to je tradice – moudrost národa, jeho jedinečnost a jeho duch. Spolu s jazykem a místem, kde je národ doma, je to právě tradice, která se největší měrou podílí na utváření národní identity.

 

V dnešní době je návrat k tradici velmi populární, a to nejen u nás. Je to zřejmě přirozená reakce na snahu některých myšlenkových a politických směrů potlačit vše národní, vše tradiční, vše konzervativní. Když je něco označeno jako tradiční, máme k tomu tak nějak větší důvěru, víc nám to chutná a vůbec – dělá nám to dobře. Máme tradiční pečivo, sýry, cukroví, nicméně můžeme narazit třeba i na tradiční výrobu plastů. Škoda jen, že velká část toho, co je tradiční, staročeské a „od babičky“ je jen produkt marketingové strategie.

 

Touha po návratu k tradici je vidět i u duchovně založených lidí. Vznikají různé pohanské a staroslovanské skupiny, co se o slunovratech oblékají do plátěných, vyšívaných košil, bubnují a tančí kolem ohňů, hrají na koncovky a fujary a konají nejrůznější rituály k uctění pohanských bohů.

 

Bezpochyby jsou to romantické, pro někoho možná i transformující zážitky. Osobně však tyto aktivity považuji za marný pokus vrátit se někam, kam už to nejde, přesně jak jsem psal výše. Místo tradice v tom vidím spíš touhu lidí po něčem novém a exotickém, touhu po duchovních zážitcích a prožitcích. Takovéto aktivity, byť chvályhodné, jsou předurčeny k tomu, aby zůstaly na okraji veřejného zájmu, v dosahu relativně úzkého kruhu nadšenců, podobně jako další folklórní spolky.

 

Návrat k české tradici zkrátka nemůže být návratem do minulosti. Má to být cesta k porozumění Čechů sobě samým, takové národní sebepoznání a jeho využití k životu v dnešní, moderní době. Má to být otevření se moudrosti svého národa. O tom, jak na to, budu psát příště.

 

autor: Jindřich Chmelař

reka_tradice_riegrova_stezka
Cesta Česka
Zápisník Cesty Česka, Cesta Česka
18.2.2018

Cesta Česka je nejenom spolek, je to i životní styl.

Pokud pro vás něco znamená vlastenectví, zajímá vás česká tradice a máte rádi svou zemi, sledujte náš nový facebookový profil www.facebook.com/cestaceska/

Těšíme se na Vás.

Cesta Česka
Pout Ceskeho Andela
Pouť Českého Anděla
9.11.2017

Prožijte s námi ještě jednou Pouť Českého Anděla 2017 ve Ctiněvsi a na shledanou již 19. 5. 2018.

 

 

 

 

Rip
Zápisník Cesty Česka
Zápisník Cesty Česka
10. 7. 2017

V posledních letech je často vidět diskuzi, kdy jedna strana bojuje za českou kulturu a tradici a druhá strana žádá definici české kultury s tím, že žádná není, a když je, tak nestojí za obranu.

 

V minulém textu jsem psal, že je důležité najít svou identitu a skutečné hodnoty.  T. G. Masaryk prohlásil, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Masaryk měl na mysli Československo - národní stát, který byl územím, obývaným Čechoslováky. I když se ukázalo, že československý národ byl spíše politický konstrukt, nikdo snad nebude zpochybňovat existenci českého národa. Víme ale, jak a kdy naše společnost vznikla? Na jakých základech? Měli předkové nějaké stěžejní hodnoty, k nimž se vztahovali? A jsou tyto hodnoty pro nás stále důležité a určující? Existuje češství, a pokud ano, co je jeho podstatou?

 

Hledáním a definováním české identity a podstaty českého národa se v historii, přímo či nepřímo, zabývalo mnoho osobností, ke kterým s úctou a uznáním vzhlížíme a na něž se často odvoláváme. Ať už to byl Karel IV., Jan Hus, Jan Žižka, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský, František Palacký nebo Tomáš Garrigue Masaryk (ale samozřejmě mnoho dalších), všichni se svým způsobem a na různých úrovních podíleli na utváření české identity a myslím, že všichni se ke svému češství hrdě hlásili.

 

Karel IV. pro české země zajistil velkou míru nezávislosti na Svaté říši římské a výsadní postavení českého krále. Přestože byl vychován ve Francii, považoval se za Čecha a vyvinul obrovské úsilí, aby ze zemí Koruny české vytvořil silné království.

 

Jan Hus bojoval za pravdu a náboženskou svobodu, a podobně jako Chelčický, který byl prvním z evropských humanistů a pacifistů (inspiroval se jím prý i Lev Tolstoj a Gándhí), hlásal rovnost všech lidí a jejich život v bratrství, míru a jednotě a byl zásadně proti šíření víry násilím. Chelčický sám neměl akademické vzdělání, byl odrazem českého prostředí, v němž se vedly vášnivé teologické debaty mezi obyčejnými lidmi, nejen mezi učenými akademiky. Z tohoto pohledu bylo husitství především bojem za svobodu ducha, a právě to je na době husitské to nejcennější. Z husitů bych chtěl zmínit i Jana Žižku, který je sice často popisován jen jako lapka a vrah, ale i on bojoval za Pravdu a svou odvahou a statečností nám jde zcela jistě příkladem.

 

Poslední biskup Jednoty bratrské, Jan Amos Komenský, věřil, že vzdělání, poznávání sebe sama a světového řádu vede člověka a společnost k ideálnímu, harmonickému stavu. Sám označoval poznání za světlo, které člověku osvětluje svět tak, aby se v něm mohl bezpečně orientovat, našel správnou cestu životem a mohl poznávat Pravdu. Proto celý život zasvětil vývoji univerzálního vzdělávacího systému, který se stal základem moderní pedagogiky a jehož potenciál nebyl doposud plně využit.

 

Po těžké době temna, kdy český jazyk a národní vědomí byly skoro vyhlazeny a přežívaly jen na venkově, se koncem 18. století začínají objevovat první pokusy o národní obrození, které pak vrcholí v polovině 19. století. Nejvýraznější osobností národního obrození byl František Palacký. Jestliže Karel IV. zajistil suverenitu územní a politickou a je označován jako Otec vlasti, obrozenci vybojovali národní sebevědomí a František Palacký bývá označován jako Otec národa. Je to pak zásluha především obrozenců 19. století, že dnes mluvíme česky, známe svou historii a vůbec existujeme jako svébytný národ.

 

Tomáš Garrigue Masaryk pak myšlenky obrozenců, které dále posilovaly během druhé poloviny 19. století, přetavil do podoby samostatného Československa pomocí systematické a neúnavné politické práce. Stojí za zmínku, že Masaryk si nedovedl představit sjednocené lidstvo bez národů:

„Mezinárodnost nepojímáme nenárodně, protinárodně, nadnárodně... člověčenstvo není nám pojem abstraktní, nýbrž konkrétní, praktický. To znamená, že není a nemůže být mezinárodnosti bez národnosti, člověčenstvo je organizací národů.“

„Už jsem řekl a opakuji, čím národnější, tím lidštější, čím lidštější, tím národnější... humanita žádá lásku k vlasti a národu positivní, zavrhuji nenávist k národům jiným.“[1]

 

Zmínil jsem několik zásadních osobností naší historie, které spoluvytvářely podobu české historie, kultury a hlavně identity. Ke každé z těchto osobností se můžeme obrátit a inspirovat se. Možná bychom pak mohli snadněji odpovědět, když se nás někdo zeptá, co že je to to češství.

 

[1] T. G. Masaryk, Světová revoluce, Praha 1933, s. 559

 

autor: Jindřich Chmelař

 

Osobnosti
Přihlásit se k odběru Novinky