Novinky

Zápisník Cesty Česka
Víra – naše ztracená síla
Zápisník Cesty Česka; Cesta Česka
28. 7. 2017

Víra není jen katolická či evangelická. Víra neznamená jen víru v Boha. Víra není omezena na náboženství. Češi toto cítí moc dobře a vědomě či podvědomě vědí, že víra je především síla nezbytná k následování záměru.

 

Vedle pravdy a svobody, dvou našich nejdůležitějších hodnot je tu ještě jedna, minimálně stejně zásadní. Tady je však třeba našlapovat opatrně, protože je to pro Čechy citlivé až výbušné téma s velkým potenciálem změnit rozhovor v hádku. Tou hodnotou je víra. Mnoho Čechů si dnes zakládá na svém ateizmu a nevíře. Jsou hrdí na to, že jsme národ nevěřících a ateizmus považují za národní devizu a ctnost. Dochází tu ale, podle mě, ke zmatení jazyka a pojmů, kdy se víra sama o sobě zaměňuje za víru v Boha nebo v něco, co nás přesahuje, ta se pak zaměňuje za náboženství a náboženství za církev. Ateizmus je pak chápán jako svobodný postoj, odmítající především církevní autoritu a náboženské dogma. V takovém postoji bychom mohli spatřovat duch husitství, bohužel okleštěný o to nejdůležitější; husitům rozhodně víra nechyběla, a už vůbec ne ta v Boha.

 

Odmítání víry se promítá i do našeho vztahu k osobnostem, o kterých jsem psal v předchozím článku – Karel IV., Jan Hus, Jan Amos Komenský nebo T. G. Masaryk. Je paradoxní, že si jich všech vážíme a ctíme je, ale zcela opomíjíme skutečnost, že jejich dílo, myšlenky a poselství jsou založené na víře a bez víry v Boha nebo v nějaký vyšší smysl a řád by nejspíš ani nevznikly. Bez víry jejich dílo ztrácí smysl.

 

Historici nebo vykladači díla jednotlivých osobností často ignorují duchovní rozměr jejich odkazu a přejímají jen jeho sociální, politický nebo pedagogický význam, čímž se ale dopouští vytrhávání z kontextu, zkreslení a svým způsobem znehodnocení díla. Nikdo snad nezpochybňuje obrovské stavitelské a státotvorné dílo Karla IV., ale fakt, že jeho důležitá rozhodnutí byla podepřená astrologií, že jeho dílo je plné mystické i jiné symboliky a má hluboký duchovní význam, už nás tolik nezajímá, maximálně to přisuzujeme duchu doby – ve středověku tak lidé zkrátka přemýšleli, dnes už je to všechno jinak. Přesto žasneme nad tím, jak je možné, že tolik z toho, co Karel IV. vybudoval, se udrželo dodnes a neztratilo na síle a významu. Že by to bylo právě díky onomu duchovnímu rozměru? Podobně dílo Jana Amose Komenského: obdivujeme ho, že přišel s propracovaným pedagogickým systémem, nazýváme ho Učitelem národů, ale fakt, že vzdělání a poznání považoval především za cestu k Bohu a k dokonalé lidské společnosti, žijící v souladu s Božím řádem, většinou nevidíme nebo vidět nechceme. Setkal jsem se i s názorem, že byl Komenský náboženský fanatik. Nakonec zmíním prezidenta Masaryka, který je pro mnoho z nás nezpochybnitelnou morální autoritou, a kterého známe jako vytrvalého, neústupného a přece čestného politika světového formátu, který nám vybojoval vlastní, suverénní stát. Opět přehlížíme, že jeho síla tkvěla především ve víře, kterou měl nejen jako křesťan v Boha, ale ve víře v právo a nárok českých zemí na svobodu a suverenitu. Bez silné víry a důvěry v to, že koná správně, by zřejmě Československo nevzniklo.

 

Pokud bychom se nebáli duchovního rozměru života a neodmítali bychom víru, mohli bychom lépe těžit z odkazu, který nám osobnosti naší historie zanechaly. Navíc podíváme-li se zpět, spatříme, že nejvýraznější období našich dějin, kdy se nám dařilo a kdy jsme byli silnou a soudržnou společností, byla tehdy, kdy jsme měli buď osvíceného a duchovně založeného vůdce (Karel IV., T. G. Masaryk), nebo byl-li celý národ spojen nějakou silnou myšlenkou, v niž věřil natolik, že změnil své i evropské dějiny. Byly to doby, kdy jsme byli soudržní, měli jsme jasnou vizi a hlavně víru, že tu vizi naplníme.

 

Bylo by zkrátka dobré přiznat si, že víra (včetně víry v sebe samé) je pro nás obrovsky důležitá hodnota, se kterou stojí a padá prosperita a síla naší společnosti a naší země.

 

autor: Jindřich Chmelař

Víra – naše ztracená síla
Zápisník Cesty Česka
Hrdost a sebevědomí – základ národa
undefined
26. 7. 2017

Pokud nemá zdravé sebevědomí jedinec, neumí jednat s ostatními lidmi jinak než z pozice podřazenosti či nadřazenosti. Sebevědomí se změní na pýchu či pocit méněcennosti a hrdost se zkřiví na pohrdání nebo ponižování se.

 

Takový člověk nezná sám sebe, nezná svoje hranice a nemůže proto ani poznat hranice druhého. Pro společnosti platí analogicky stejné principy.

 

Další věty vize se týkají každého z nás, kdo tvoříme českou společnost. Sebevědomí a hrdost, to by mohl být oříšek, to nám už dlouho moc nešlo. Ale možná, že je čas na revizi. V poslední době je z průzkumů a různých statistik možné pozorovat nesrovnalost. Přestože je Česko v ekonomických, sociálních, bezpečnostních a dalších statistikách většinou na velmi dobrých pozicích, máme hodně nízké sebevědomí a myslíme si, že všechny ostatní národy jsou chytřejší, kultivovanější, ekologičtější, vzdělanější, tolerantnější, mírumilovnější, poctivější atd. než my, Češi.

 

Nechci tu rozebírat statistiky a vyjmenovávat, na co bychom mohli, a měli být hrdí, ani z čeho by mělo pramenit naše národní sebevědomí, i když je toho celá řada. Někdo by mohl namítnout, že je spíš celá řada toho, za co bychom se měli stydět. To je sice pravda, ale ukažte mi národ, který to má jinak? Zajímavé je, že nedostatek hrdosti a sebevědomí není v naší zemi novinkou, je už zřejmě také součástí naší identity, i když nejspíše vnucenou dlouhodobou propagandou, která pokračuje i dnes. Obzvláště mladí a vzdělaní Češi mají často potřebu svojí zemi a svůj národ nějak pomluvit nebo se mu s dávkou ironie minimálně vysmát. Rozsah může být od neškodného poukazování na naše nezdravé pivařství nebo vožení řízků a paštik do Chorvatska až po stěžování si na to, že Češi byli a jsou bezpáteřní kolaboranti, případně xenofobní a rasističtí šovinisté. Tito lidé se dokonce často stydí za to, že jsou Češi a z jejich psaní by si člověk myslel, že se ani za Čechy nepovažují. Že tato vlastnost není nic nového, se můžeme dočíst už v povzdechu Viktora Dyka z roku 1930:

 

„Příznačné pro typ Čecháčka – republikána je stálé omlouvání vůči cizině, spojené s pomlouváním vlastního domova.“…

 

“ Pomlouvati domov je specialitou slovanskou. Nejvyšší však čas, abychom už se této speciality zbavili. V podstatě to není národ jako celek, který hřeší, je to hrstka jeho příslušníků, kteří dokazují usilovně, že jsou lepší než ti druzí.“…

 

“Těm, kdož pomlouvají svůj národ, aby získali v cizině reputaci „evropsky myslících Čechoslováků“, musí býti dáno najevo, že shánějíce přízeň ciziny, ztrácejí domov!“

 

Zajímavý je Dykův popis Čecháčka. Dnes je tento výraz používán hlavně pro maloměšťáckého a primitivního nacionalistu s malým rozhledem, takového tlustého kapra, libujícího si ve svém malém, zatuchlém rybníčku. Pro Dyka je Čecháčkem ten, který pomlouvá svou zemi a národ, aby se zalíbil v cizině. Správný není samozřejmě ani jeden přístup, ale co si může cizinec myslet o člověku, který sám sebe, svůj národ a svou zemi znevažuje a pomlouvá? Určitě nic dobrého. Maximálně ho využije pro své zájmy, ale v srdci bude mít jen pohrdání. Zdravé národní sebevědomí a hrdost jsou proto pro každý národ naprosto nezbytné, pokud chce, aby s ním ostatní společnosti jednaly jako se sobě rovným.

 

Jak tedy rozvíjet zdravé národní sebevědomí, hrdost a úctu ke své historii? Jednoduše tím, že se budeme učit o svých dějinách se záměrem se poučit a lépe se poznat, ne se záměrem ukázat, že jsme malí a neschopní, ani že čníme nade všechny národy světa. Česká společnost má pevné kořeny, které nebyly nikdy vyvráceny (a že snaha byla). Máme bohatou historii, z níž se můžeme mnoho naučit, především proto, že jsme to byli většinou my, kdo dostával lekce. Naše historie sahá relativně hluboko do minulosti a máme se k čemu vztahovat. Není třeba se bičovat, jak jsme vždy byli neschopní a zbabělí ani si stěžovat, jak nás vždy všichni utlačovali. Zbytečně se tak postavíme do role oběti, která je plná sebelítosti, křivdy a hněvu. Nemá ani smysl si cokoliv namlouvat a naparovat se, že jsme lepší než druzí, nebo hůř, že ostatní jsou horší než my. Lepší by bylo se bez emocí podívat na to, čím česká společnost prošla, co nás to naučilo a co se z toho můžeme naučit dnes. Malý příklad za všechny: Dlouhá desetiletí žili Češi v totalitě a nesvobodě a díky tomu se naučili zcela instinktivně poznat, co je a co není svoboda, kde začíná totalita, jak vypadá cenzura nebo jak si v takové vnější totalitě a nesvobodě udržet svobodu vnitřní. Naučili se číst pravdu mezi řádky propagandy a dělat si legraci z vládnoucích hlupáků, kteří často nebyli schopni ten výsměch ani zaregistrovat. Stačí si připomenout české komedie nebo i pohádky pro děti, kam tvůrci dokázali propašovat politickou satiru. A třeba takový Karel Havlíček Borovský si legraci z vrchnosti dělal naprosto nepokrytě. Sice mu to neprošlo, ale rozhodně to nebyl zbabělec a rozhodně nebyl sám.

 

Máme hlubokou a krásnou tradici, přesto jen málokdo je schopen říct, co to česká tradice je. Tradici je třeba chápat spíš jako kolektivní moudrost národa, ne jen jako folklór a krojované veselice. Žít tradici neznamená vracet se ke zvykům našich předků z nostalgie, ale najít vnitřní smysl tradice a ten pak propojit s realitou dnešní doby. Znalost a především žití tradice bez zbytečného patosu a okázalosti je cesta k získání sebevědomí a zdravé hrdosti, díky nimž bychom neměli potíže s respektováním ostatních národů a společností, protože bychom si byli vědomi toho, že i ony mají svou historii, tradici a zkušenost, která dodává sebevědomí a hrdost zase jim. Ostatně, když se sejdou skuteční vlastenci z různých zemí a národů, nikdy mezi nimi nevznikne spor o to, kdo je nadřazenější nebo čí kultura je lepší. Budou mít k sobě navzájem respekt a úctu, protože mají úctu sami k sobě. To je důležitý argument pro posilování národního sebevědomí a protiargument proti těm, kdo zaměňují národní hrdost za nacionalistický šovinismus nebo rovnou předstupeň k fašismu.

 

autor: Jindřich Chmelař

 

Hrdost a sebevědomí
Zápisník Cesty Česka
Vidím Česko veliké, aneb k čemu je dobré míti vizi
Zápisník Cesty Česka
25. 7. 2017

Na jaře 2016 jsem se účastnil dvou setkání, která pořádal Úřad vlády. Bylo tam asi 100 účastníků z různých oblastí a šlo o vytvoření strategického dokumentu, podle nějž by se měl řídit rozvoj naší země a společnosti do roku 2030.

 

Na první pohled velmi potřebná a užitečná záležitost. Dlouhodobě naše společnost neví, co chce, existuje mnoho protichůdných zájmů, které se jednotlivé vlády snaží prosazovat, často ve vzájemném rozporu. Byl jsem proto moc rád, že jsem se mohl zúčastnit. Moje nadšení rychle opadlo, když jsem zjistil, že plán je v podstatě již hotový a nejdůležitější témata již připravená. V podstatě se jednalo o to, jak v ČR naplňovat Cíle udržitelného rozvoje, jak byly přijaty v roce 2015 v OSN. Nakonec jsem z těchto diskuzí měl dojem, že posloužili jen k tomu, aby se mohlo psát, že dokument vznikal za účasti široké účasti odborníků. Konečný dokument ČR 2030 nese jasně rozpoznatelný rukopis ČSSD a především Vladimíra Špidly a jeho mladých, levicově progresivních pomocníků, kteří postupně obsadili Úřad vlády. Co mi v diskuzích velmi chybělo, byla nějaká počáteční vize, jak by naše společnost měla vypadat, jaké hodnoty by měla vyznávat a co jsou nejdůležitější pilíře funkční společnosti. Něco, co by dalo směr všem strategickým úvahám v jednotlivých oblastech. Něco takového se objevilo až v konečném dokumentu, nicméně pochybuju, že by většina Čechů byla schopná si něco představit pod tímto textem, natož se podle něj zařídit ve svém životě:

 

„…Česká republika je soudržnou, aktivní a podnikavou společností rovných příležitostí a minimalizuje strukturální a sociální nerovnosti. Společnost a struktury rozhodování jsou odolné a pružné, schopné včas rozpoznat možná vývojová rizika a racionálně reagovat na neočekávané změny a měnící se dynamiku globálního vývoje. Odolnost společenských vazeb a struktur a věcné řešení problémů jsou posilovány diskusí a dohodou.“

 

Asi je to tím, že Špidlovy vize nebyly nikdy určené lidu, ale úředníkům, kteří jsou na takovéto ptydepe zvyklí. Dalších pár vizí se vynořilo během následujícího roku, např. vize TOP09 s originálním názvem Vize 2030, která je strukturou a dokonce i obsahem hodně podobná vládnímu dokumentu. Ale je fajn, že se alespoň začalo mluvit o potřebě dlouhodobého záměru.

 

Podle mě vize pro obyčejného člověka musí být za prvé srozumitelná a za druhé motivující, aby měl člověk chuť tu vizi naplňovat. Taková vize pak není nějakým strategickým dokumentem (ten by se měl naopak na jejím základě tvořit), neskrývá v sobě odpovědi na konkrétní otázky, co jak dělat, ale jasně vytyčuje cestu a udává směr.  Vize nám pomáhá udržet si záměr, abychom mohli a uměli sami sobě i druhým popsat, kam naše společnost míří nebo kam mířit chce. V návaznosti na předchozí články, kde jsem psal o potřebě záměru, české identitě a hodnotách, by vize pro českou společnost mohla znít takto:

 

Česko je suverénní, samostatný a soběstačný stát, který si dokáže ochránit své hranice. Česká společnost je sebevědomá a hrdá, vědoma si svých kořenů, své historie a své tradice, ale zároveň respektuje ostatní národy a společnosti. Našimi hodnotami jsou svoboda, pravda, mír, soudržnost a láska. Naší cestou je sebepoznání, a to jak jednotlivce, tak celé společnosti.

 

I když by to mělo být srozumitelné, vizi větu po větě rozeberu.

 

Suverénní stát

 

První věta vize se vztahuje ke státu, jeho řízení a hospodářství. Suverenita znamená svrchovanost v rozhodování o sobě, tedy že o své budoucnosti a svých záležitostech stát rozhoduje na základě svého svobodného rozhodnutí,  ale zároveň dokáže zodpovědně zhodnotit širší kontext a hledat maximální prospěšnost pro svou společnost. Rozhodování je nezávislé na nátlaku či vydírání jiných mocností nebo zájmových skupin. Suverenita je spíš status než schopnost a souvisí s ní samostatnost a soběstačnost. Samostatnost je umění rozhodovat se sám za sebe, nebýt v rozhodování na nikom závislý. Soběstačnost znamená hospodářskou nezávislost – schopnost uživit své obyvatele ze svých plodin, potravin a výrobků. Soběstačnost neznamená konec mezinárodního obchodu, nicméně základní suroviny bychom měli být schopni si vyrobit doma. Nakonec je tu schopnost ochránit své hranice, své území. To je samozřejmě banalita a nedůležitá věc v době prosperity a míru na celém kontinentu, ale je to zcela zásadní požadavek v dobách kritických a nejistých, jaké podle všeho nastávají.

 

Naše momentální realita je bohužel trochu jiná. Všechny čtyři hodnoty – suverenita, samostatnost, soběstačnost a schopnost ochránit své území patří dnes spíš do říše fantazie. Rozhodování přenecháváme jiným, což nám ovšem nebrání na rozhodnutí druhých nadávat. Vyhýbáme se tak samostatnosti a s ní spojené zodpovědnosti za své rozhodování. Soběstačnost jsme vyměnili za nízké ceny zboží ze zahraničí a o armádě, která by nám zajistila alespoň zdání bezpečnosti, si můžeme nechat opravdu jen zdát. Takže, co se současného stavu týká, nic moc.

 

O to víc bychom se ale měli snažit tuto realitu změnit, i když je jasné, že to nebude snadné.

 

O sebevědomé a hrdé společnosti příště...

 

autor: Jindřich Chmelař

 

Vidím Česko veliké..
Český Anděl
Česká pravda – Sounáležitost
Česká Pravda; Český Anděl, Zápisník Cesty Česka
19. 7. 2017

„Kapka ke kapce vodopádem padá a sílu dává mu. Kde síla v jedné kapce je, tam víra znovu ožije. Nechť ve vás drazí znovu víra plně se skví. Tak zní slova má pro Čechy, vše je v nich. Amen“

 

SOUNÁLEŽITOST

 

Nějakou chvíli už přemýšlím, jak nejlépe vystihnout poslední sdělení. Ne vždy je snadné najít správná slova. A najdete-li pojmenování samotných pocitů, které sdělení vyvolá, je náročné je popsat až do jejich hloubky. Jak jsem si to stále dokola prociťovala (abych to vhodně popsala), dostala se mi do ruky kniha (dostala jsem ji jako dar), která mi pomohla. Jmenuje se „Co se děje se světem“ a napsal ji pan Václav Cílek.

 

Dovolte mi z ní citovat, protože úryvek, který jsem vybrala krásně vystihuje sounáležitost – celou její hloubku:

 

„V půdě a životě rostlin, popásajících se stádech a bzukotu včel je totiž něco věčného. Je to svět, kde se vše s každým novým jarem a létem opakuje, a to člověku dodává pocit jistoty. Pečuje o pole a zahrady, a tím se stará o svět. Ve městě se tato starost o svět projevuje náhražkami, jako je třeba sledování televizních zpráv. Neznám člověka, který vy vstal od televizního zpravodajství a cítil se šťastnější, ale na poli nebo na zahrádce se to děje často. Kontakt s půdou a rostlinami přináší radost a útěchu. Práce učí trpělivosti, člověk se při ní pohybuje stejně rychle a přiměřeně jako plyne čas, zatímco v současném světě se něco porouchalo mezi časem člověka a časem světa. Na poli musíte hrát podle pravidel semen, oblaků a vody, zatímco ve městě máte častěji pocit, že silný jedinec si sám volí pravidla. Je to velká zátěž, protože pokud si sami neurčujeme způsob života, tak míváme pocit, že jsme selhali a přišli o kus svobody. Vergilius to vidí jinak. Věčnost má barvu hlíny. Radost je v květech. Čas se podobá vodě. Má několik rychlostí a občas dokonce ani neexistuje.  Bohové toho moc nevědí, ale jsou tu stále a jednou za rok by jim člověk měl přinést medový koláček. Chceš důkaz, nebohá prázdnoto měst? Je v každém semenu, které právě klíčí a v každém květu, který uvadl.“

 

Po přečtení tohoto úryvku mám otázky: „Kam tedy patříme? Kam náležíme? Do světa, který si stváříme svou důležitostí nebo do náručí přírody, do systému který prostě je?"

 

Za redakci Českého Anděla,

 

Lenka Vágnerová

 

autor: Lenka Vágnerová, dne 19. 7. 2017 (z andělování s Českým Andělem ze dne 9. 7. 2017)

 

více zde: http://www.ceskyandel.cz/poselstvi

Česká Pravda – Sounáležitost
Zápisník Cesty Česka
Skutečné české hodnoty
Zápisník Cesty Česka
12. 7. 2017

České společnosti a Čechům (Moravany a Slezany nevyjímaje) jsou přisuzovány různé kvality. Některé jsou pozitivní, některé negativní. Nicméně hodnoty, představující ideál, jehož chceme dosáhnout, by měly být vždy jen pozitivní.

 

S odkazem na osobnosti, zmiňované v předchozím článku, si dovolím tvrdit, že nejpodstatnějšími hodnotami české společnosti jsou pravda a svoboda.

 

Pravda a svoboda se dostaly do podvědomí Čechů nejpozději v době husitské (osobně jsem přesvědčen, že tyto hodnoty byly jádrem duchovního učení Čechů dávno před příchodem křesťanství) a dodnes pro nás mají stěžejní význam. Možná se naše historie odvíjela tak, jak se odvíjela, jen proto, abychom pravdu a svobodu důkladně poznali a zpracovali. A jak jinak toho dosáhnout, než o pravdu a svobodu přijít? Z tohoto pohledu je pozoruhodná (a řekl bych pro Čechy typická) argumentace nynější vlády v případě kvót na migranty z Afriky a Blízkého východu. Vláda od počátku tvrdí, že kvóty nefungují a nemůžou fungovat, protože migranti u nás nechtějí zůstat. Je to očividný fakt, podpořený mnoha důkazy, ale na západě jakoby ho vůbec nebrali v potaz. Holt to není jejich pravda, ale jen obyčejný fakt. Také důraz Čechů na to, aby si o svých věcech mohli rozhodovat sami (což je často nahlíženo jako věčná nespokojenost a kverulantství), ukazuje na silnou potřebu svobody. Je přitom příznačné, že pravda a svoboda, všemi lidmi tak vyzdvihované, jsou v historii lidstva těmi nejvíce potlačovanými hodnotami, ať už přímo silou, nebo nepřímo manipulací, konzumem a propagandou.

 

Pravdu a svobodu doplňují neméně důležité hodnoty – mír, soudržnost a láska.

 

Češi po většinu své historie rozhodně nepatřili mezi dobyvatele, bylo to spíš naopak, o naše území měli zájem všichni ze západu i východu. Češi byli především zemědělci, a zemědělci už z podstaty mají v lásce život, mír a klid. To ovšem neznamená, že by naši předkové nedokázali bojovat za dobrou věc, jak se ukázalo nejen za husitů, ale i za první a druhé světové války. Čeští legionáři i protinacistický odboj jsou toho důkazem.

 

Pokud se nám někdy dařilo, bylo to vždy v dobách, kdy jsme dokázali využít síly soudržnosti a jednotně se za něco postavili. Byla to přesně taková historická období, kdy se o nás vědělo dál než pár kilometrů za hranicemi. To, že dnes někteří Češi (a není jich málo) nedokáží procítit soudržnost se svou společností, je důsledkem dlouhodobého a cíleného podrývání našeho sebevědomí a štěpení společnosti, které vrcholilo v nacistické propagandě, jejíž ozvěny slýcháme i dnes, bohužel od samotných Čechů. Důkazem, že toto podrývání funguje, je množství Čechů, kteří nejsou schopni o svém národu, kultuře nebo historii říct cokoliv pozitivního. Mezi sebou se pak hádáme o kravinách a ta soudržnost nám chybí. A chyběla bohužel i mnohokrát v historii.

 

Láska a všechny její nuance nejsou pro nás něco neznámého. Naše vyjádření lásky bude ale zřejmě jiné než u Francouzů, Italů nebo třeba Rusů. Ne lepší či horší, ale jiné, protože máme jinou historickou zkušenost a prošli jsme, jako společnost, jiným vývojem. Z mnoha podob lásky je podle mě pro Čechy charakteristická laskavost a srdečnost – vlastnosti, které se bohužel dost vytrácí. Přesto jsem přesvědčen, že do výčtu „českých hodnot“ patří.

 

Jak jsem psal na začátku, hodnoty představují ideál, něco, co bychom se měli učit obsáhnout, abychom hodnotu přetavili na svou kvalitu. Je však třeba mít na vědomí, že každá hodnota a kvalita má svůj opak, s nímž tvoří nedělitelný celek - každá hůl má dva konce.  Během učení tak musí zákonitě přijít období, kdy místo lásky budeme prožívat nenávist, místo pravdy kolem sebe uvidíme všude lež, místo soudržnosti sváry, místo svobody útlak a místo míru válku. To vše jsme si však už prožili nebo právě prožíváme. I proto je, myslím, načase, abychom začali používat ten pozitivní konec hole.

 

autor: Jindřich Chmelař

 

Láska a soudružnost
Zápisník Cesty Česka
Češství existuje
Zápisník Cesty Česka;
10. 7. 2017

V posledních letech je často vidět diskuzi, kdy jedna strana bojuje za českou kulturu a tradici a druhá strana žádá definici české kultury s tím, že žádná není, a když je, tak nestojí za obranu.

 

V minulém textu jsem psal, že je důležité najít svou identitu a skutečné hodnoty.  T. G. Masaryk prohlásil, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Masaryk měl na mysli Československo - národní stát, který byl územím, obývaným Čechoslováky. I když se ukázalo, že československý národ byl spíše politický konstrukt, nikdo snad nebude zpochybňovat existenci českého národa. Víme ale, jak a kdy naše společnost vznikla? Na jakých základech? Měli předkové nějaké stěžejní hodnoty, k nimž se vztahovali? A jsou tyto hodnoty pro nás stále důležité a určující? Existuje češství, a pokud ano, co je jeho podstatou?

 

Hledáním a definováním české identity a podstaty českého národa se v historii, přímo či nepřímo, zabývalo mnoho osobností, ke kterým s úctou a uznáním vzhlížíme a na něž se často odvoláváme. Ať už to byl Karel IV., Jan Hus, Jan Žižka, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský, František Palacký nebo Tomáš Garrigue Masaryk (ale samozřejmě mnoho dalších), všichni se svým způsobem a na různých úrovních podíleli na utváření české identity a myslím, že všichni se ke svému češství hrdě hlásili.

 

Karel IV. pro české země zajistil velkou míru nezávislosti na Svaté říši římské a výsadní postavení českého krále. Přestože byl vychován ve Francii, považoval se za Čecha a vyvinul obrovské úsilí, aby ze zemí Koruny české vytvořil silné království.

 

Jan Hus bojoval za pravdu a náboženskou svobodu, a podobně jako Chelčický, který byl prvním z evropských humanistů a pacifistů (inspiroval se jím prý i Lev Tolstoj a Gándhí), hlásal rovnost všech lidí a jejich život v bratrství, míru a jednotě a byl zásadně proti šíření víry násilím. Chelčický sám neměl akademické vzdělání, byl odrazem českého prostředí, v němž se vedly vášnivé teologické debaty mezi obyčejnými lidmi, nejen mezi učenými akademiky. Z tohoto pohledu bylo husitství především bojem za svobodu ducha, a právě to je na době husitské to nejcennější. Z husitů bych chtěl zmínit i Jana Žižku, který je sice často popisován jen jako lapka a vrah, ale i on bojoval za Pravdu a svou odvahou a statečností nám jde zcela jistě příkladem.

 

Poslední biskup Jednoty bratrské, Jan Amos Komenský, věřil, že vzdělání, poznávání sebe sama a světového řádu vede člověka a společnost k ideálnímu, harmonickému stavu. Sám označoval poznání za světlo, které člověku osvětluje svět tak, aby se v něm mohl bezpečně orientovat, našel správnou cestu životem a mohl poznávat Pravdu. Proto celý život zasvětil vývoji univerzálního vzdělávacího systému, který se stal základem moderní pedagogiky a jehož potenciál nebyl doposud plně využit.

 

Po těžké době temna, kdy český jazyk a národní vědomí byly skoro vyhlazeny a přežívaly jen na venkově, se koncem 18. století začínají objevovat první pokusy o národní obrození, které pak vrcholí v polovině 19. století. Nejvýraznější osobností národního obrození byl František Palacký. Jestliže Karel IV. zajistil suverenitu územní a politickou a je označován jako Otec vlasti, obrozenci vybojovali národní sebevědomí a František Palacký bývá označován jako Otec národa. Je to pak zásluha především obrozenců 19. století, že dnes mluvíme česky, známe svou historii a vůbec existujeme jako svébytný národ.

 

Tomáš Garrigue Masaryk pak myšlenky obrozenců, které dále posilovaly během druhé poloviny 19. století, přetavil do podoby samostatného Československa pomocí systematické a neúnavné politické práce. Stojí za zmínku, že Masaryk si nedovedl představit sjednocené lidstvo bez národů:

„Mezinárodnost nepojímáme nenárodně, protinárodně, nadnárodně... člověčenstvo není nám pojem abstraktní, nýbrž konkrétní, praktický. To znamená, že není a nemůže být mezinárodnosti bez národnosti, člověčenstvo je organizací národů.“

„Už jsem řekl a opakuji, čím národnější, tím lidštější, čím lidštější, tím národnější... humanita žádá lásku k vlasti a národu positivní, zavrhuji nenávist k národům jiným.“[1]

 

Zmínil jsem několik zásadních osobností naší historie, které spoluvytvářely podobu české historie, kultury a hlavně identity. Ke každé z těchto osobností se můžeme obrátit a inspirovat se. Možná bychom pak mohli snadněji odpovědět, když se nás někdo zeptá, co že je to to češství.

 

[1] T. G. Masaryk, Světová revoluce, Praha 1933, s. 559

 

autor: Jindřich Chmelař

 

Osobnosti
Přihlásit se k odběru Novinky