Novinky

Zápisník Cesty Česka
Skutečné české hodnoty
Zápisník Cesty Česka
12. 7. 2017

České společnosti a Čechům (Moravany a Slezany nevyjímaje) jsou přisuzovány různé kvality. Některé jsou pozitivní, některé negativní. Nicméně hodnoty, představující ideál, jehož chceme dosáhnout, by měly být vždy jen pozitivní.

 

S odkazem na osobnosti, zmiňované v předchozím článku, si dovolím tvrdit, že nejpodstatnějšími hodnotami české společnosti jsou pravda a svoboda.

 

Pravda a svoboda se dostaly do podvědomí Čechů nejpozději v době husitské (osobně jsem přesvědčen, že tyto hodnoty byly jádrem duchovního učení Čechů dávno před příchodem křesťanství) a dodnes pro nás mají stěžejní význam. Možná se naše historie odvíjela tak, jak se odvíjela, jen proto, abychom pravdu a svobodu důkladně poznali a zpracovali. A jak jinak toho dosáhnout, než o pravdu a svobodu přijít? Z tohoto pohledu je pozoruhodná (a řekl bych pro Čechy typická) argumentace nynější vlády v případě kvót na migranty z Afriky a Blízkého východu. Vláda od počátku tvrdí, že kvóty nefungují a nemůžou fungovat, protože migranti u nás nechtějí zůstat. Je to očividný fakt, podpořený mnoha důkazy, ale na západě jakoby ho vůbec nebrali v potaz. Holt to není jejich pravda, ale jen obyčejný fakt. Také důraz Čechů na to, aby si o svých věcech mohli rozhodovat sami (což je často nahlíženo jako věčná nespokojenost a kverulantství), ukazuje na silnou potřebu svobody. Je přitom příznačné, že pravda a svoboda, všemi lidmi tak vyzdvihované, jsou v historii lidstva těmi nejvíce potlačovanými hodnotami, ať už přímo silou, nebo nepřímo manipulací, konzumem a propagandou.

 

Pravdu a svobodu doplňují neméně důležité hodnoty – mír, soudržnost a láska.

 

Češi po většinu své historie rozhodně nepatřili mezi dobyvatele, bylo to spíš naopak, o naše území měli zájem všichni ze západu i východu. Češi byli především zemědělci, a zemědělci už z podstaty mají v lásce život, mír a klid. To ovšem neznamená, že by naši předkové nedokázali bojovat za dobrou věc, jak se ukázalo nejen za husitů, ale i za první a druhé světové války. Čeští legionáři i protinacistický odboj jsou toho důkazem.

 

Pokud se nám někdy dařilo, bylo to vždy v dobách, kdy jsme dokázali využít síly soudržnosti a jednotně se za něco postavili. Byla to přesně taková historická období, kdy se o nás vědělo dál než pár kilometrů za hranicemi. To, že dnes někteří Češi (a není jich málo) nedokáží procítit soudržnost se svou společností, je důsledkem dlouhodobého a cíleného podrývání našeho sebevědomí a štěpení společnosti, které vrcholilo v nacistické propagandě, jejíž ozvěny slýcháme i dnes, bohužel od samotných Čechů. Důkazem, že toto podrývání funguje, je množství Čechů, kteří nejsou schopni o svém národu, kultuře nebo historii říct cokoliv pozitivního. Mezi sebou se pak hádáme o kravinách a ta soudržnost nám chybí. A chyběla bohužel i mnohokrát v historii.

 

Láska a všechny její nuance nejsou pro nás něco neznámého. Naše vyjádření lásky bude ale zřejmě jiné než u Francouzů, Italů nebo třeba Rusů. Ne lepší či horší, ale jiné, protože máme jinou historickou zkušenost a prošli jsme, jako společnost, jiným vývojem. Z mnoha podob lásky je podle mě pro Čechy charakteristická laskavost a srdečnost – vlastnosti, které se bohužel dost vytrácí. Přesto jsem přesvědčen, že do výčtu „českých hodnot“ patří.

 

Jak jsem psal na začátku, hodnoty představují ideál, něco, co bychom se měli učit obsáhnout, abychom hodnotu přetavili na svou kvalitu. Je však třeba mít na vědomí, že každá hodnota a kvalita má svůj opak, s nímž tvoří nedělitelný celek - každá hůl má dva konce.  Během učení tak musí zákonitě přijít období, kdy místo lásky budeme prožívat nenávist, místo pravdy kolem sebe uvidíme všude lež, místo soudržnosti sváry, místo svobody útlak a místo míru válku. To vše jsme si však už prožili nebo právě prožíváme. I proto je, myslím, načase, abychom začali používat ten pozitivní konec hole.

 

autor: Jindřich Chmelař

 

Láska a soudružnost
Přihlásit se k odběru Novinky