Novinky

Zápisník Cesty Česka
Víra – naše ztracená síla
Zápisník Cesty Česka; Cesta Česka
28. 7. 2017

Víra není jen katolická či evangelická. Víra neznamená jen víru v Boha. Víra není omezena na náboženství. Češi toto cítí moc dobře a vědomě či podvědomě vědí, že víra je především síla nezbytná k následování záměru.

 

Vedle pravdy a svobody, dvou našich nejdůležitějších hodnot je tu ještě jedna, minimálně stejně zásadní. Tady je však třeba našlapovat opatrně, protože je to pro Čechy citlivé až výbušné téma s velkým potenciálem změnit rozhovor v hádku. Tou hodnotou je víra. Mnoho Čechů si dnes zakládá na svém ateizmu a nevíře. Jsou hrdí na to, že jsme národ nevěřících a ateizmus považují za národní devizu a ctnost. Dochází tu ale, podle mě, ke zmatení jazyka a pojmů, kdy se víra sama o sobě zaměňuje za víru v Boha nebo v něco, co nás přesahuje, ta se pak zaměňuje za náboženství a náboženství za církev. Ateizmus je pak chápán jako svobodný postoj, odmítající především církevní autoritu a náboženské dogma. V takovém postoji bychom mohli spatřovat duch husitství, bohužel okleštěný o to nejdůležitější; husitům rozhodně víra nechyběla, a už vůbec ne ta v Boha.

 

Odmítání víry se promítá i do našeho vztahu k osobnostem, o kterých jsem psal v předchozím článku – Karel IV., Jan Hus, Jan Amos Komenský nebo T. G. Masaryk. Je paradoxní, že si jich všech vážíme a ctíme je, ale zcela opomíjíme skutečnost, že jejich dílo, myšlenky a poselství jsou založené na víře a bez víry v Boha nebo v nějaký vyšší smysl a řád by nejspíš ani nevznikly. Bez víry jejich dílo ztrácí smysl.

 

Historici nebo vykladači díla jednotlivých osobností často ignorují duchovní rozměr jejich odkazu a přejímají jen jeho sociální, politický nebo pedagogický význam, čímž se ale dopouští vytrhávání z kontextu, zkreslení a svým způsobem znehodnocení díla. Nikdo snad nezpochybňuje obrovské stavitelské a státotvorné dílo Karla IV., ale fakt, že jeho důležitá rozhodnutí byla podepřená astrologií, že jeho dílo je plné mystické i jiné symboliky a má hluboký duchovní význam, už nás tolik nezajímá, maximálně to přisuzujeme duchu doby – ve středověku tak lidé zkrátka přemýšleli, dnes už je to všechno jinak. Přesto žasneme nad tím, jak je možné, že tolik z toho, co Karel IV. vybudoval, se udrželo dodnes a neztratilo na síle a významu. Že by to bylo právě díky onomu duchovnímu rozměru? Podobně dílo Jana Amose Komenského: obdivujeme ho, že přišel s propracovaným pedagogickým systémem, nazýváme ho Učitelem národů, ale fakt, že vzdělání a poznání považoval především za cestu k Bohu a k dokonalé lidské společnosti, žijící v souladu s Božím řádem, většinou nevidíme nebo vidět nechceme. Setkal jsem se i s názorem, že byl Komenský náboženský fanatik. Nakonec zmíním prezidenta Masaryka, který je pro mnoho z nás nezpochybnitelnou morální autoritou, a kterého známe jako vytrvalého, neústupného a přece čestného politika světového formátu, který nám vybojoval vlastní, suverénní stát. Opět přehlížíme, že jeho síla tkvěla především ve víře, kterou měl nejen jako křesťan v Boha, ale ve víře v právo a nárok českých zemí na svobodu a suverenitu. Bez silné víry a důvěry v to, že koná správně, by zřejmě Československo nevzniklo.

 

Pokud bychom se nebáli duchovního rozměru života a neodmítali bychom víru, mohli bychom lépe těžit z odkazu, který nám osobnosti naší historie zanechaly. Navíc podíváme-li se zpět, spatříme, že nejvýraznější období našich dějin, kdy se nám dařilo a kdy jsme byli silnou a soudržnou společností, byla tehdy, kdy jsme měli buď osvíceného a duchovně založeného vůdce (Karel IV., T. G. Masaryk), nebo byl-li celý národ spojen nějakou silnou myšlenkou, v niž věřil natolik, že změnil své i evropské dějiny. Byly to doby, kdy jsme byli soudržní, měli jsme jasnou vizi a hlavně víru, že tu vizi naplníme.

 

Bylo by zkrátka dobré přiznat si, že víra (včetně víry v sebe samé) je pro nás obrovsky důležitá hodnota, se kterou stojí a padá prosperita a síla naší společnosti a naší země.

 

autor: Jindřich Chmelař

Víra – naše ztracená síla
Přihlásit se k odběru Novinky