Novinky

Zápisník Cesty Česka
Vidím Česko veliké, aneb k čemu je dobré míti vizi
Zápisník Cesty Česka
25. 7. 2017

Na jaře 2016 jsem se účastnil dvou setkání, která pořádal Úřad vlády. Bylo tam asi 100 účastníků z různých oblastí a šlo o vytvoření strategického dokumentu, podle nějž by se měl řídit rozvoj naší země a společnosti do roku 2030.

 

Na první pohled velmi potřebná a užitečná záležitost. Dlouhodobě naše společnost neví, co chce, existuje mnoho protichůdných zájmů, které se jednotlivé vlády snaží prosazovat, často ve vzájemném rozporu. Byl jsem proto moc rád, že jsem se mohl zúčastnit. Moje nadšení rychle opadlo, když jsem zjistil, že plán je v podstatě již hotový a nejdůležitější témata již připravená. V podstatě se jednalo o to, jak v ČR naplňovat Cíle udržitelného rozvoje, jak byly přijaty v roce 2015 v OSN. Nakonec jsem z těchto diskuzí měl dojem, že posloužili jen k tomu, aby se mohlo psát, že dokument vznikal za účasti široké účasti odborníků. Konečný dokument ČR 2030 nese jasně rozpoznatelný rukopis ČSSD a především Vladimíra Špidly a jeho mladých, levicově progresivních pomocníků, kteří postupně obsadili Úřad vlády. Co mi v diskuzích velmi chybělo, byla nějaká počáteční vize, jak by naše společnost měla vypadat, jaké hodnoty by měla vyznávat a co jsou nejdůležitější pilíře funkční společnosti. Něco, co by dalo směr všem strategickým úvahám v jednotlivých oblastech. Něco takového se objevilo až v konečném dokumentu, nicméně pochybuju, že by většina Čechů byla schopná si něco představit pod tímto textem, natož se podle něj zařídit ve svém životě:

 

„…Česká republika je soudržnou, aktivní a podnikavou společností rovných příležitostí a minimalizuje strukturální a sociální nerovnosti. Společnost a struktury rozhodování jsou odolné a pružné, schopné včas rozpoznat možná vývojová rizika a racionálně reagovat na neočekávané změny a měnící se dynamiku globálního vývoje. Odolnost společenských vazeb a struktur a věcné řešení problémů jsou posilovány diskusí a dohodou.“

 

Asi je to tím, že Špidlovy vize nebyly nikdy určené lidu, ale úředníkům, kteří jsou na takovéto ptydepe zvyklí. Dalších pár vizí se vynořilo během následujícího roku, např. vize TOP09 s originálním názvem Vize 2030, která je strukturou a dokonce i obsahem hodně podobná vládnímu dokumentu. Ale je fajn, že se alespoň začalo mluvit o potřebě dlouhodobého záměru.

 

Podle mě vize pro obyčejného člověka musí být za prvé srozumitelná a za druhé motivující, aby měl člověk chuť tu vizi naplňovat. Taková vize pak není nějakým strategickým dokumentem (ten by se měl naopak na jejím základě tvořit), neskrývá v sobě odpovědi na konkrétní otázky, co jak dělat, ale jasně vytyčuje cestu a udává směr.  Vize nám pomáhá udržet si záměr, abychom mohli a uměli sami sobě i druhým popsat, kam naše společnost míří nebo kam mířit chce. V návaznosti na předchozí články, kde jsem psal o potřebě záměru, české identitě a hodnotách, by vize pro českou společnost mohla znít takto:

 

Česko je suverénní, samostatný a soběstačný stát, který si dokáže ochránit své hranice. Česká společnost je sebevědomá a hrdá, vědoma si svých kořenů, své historie a své tradice, ale zároveň respektuje ostatní národy a společnosti. Našimi hodnotami jsou svoboda, pravda, mír, soudržnost a láska. Naší cestou je sebepoznání, a to jak jednotlivce, tak celé společnosti.

 

I když by to mělo být srozumitelné, vizi větu po větě rozeberu.

 

Suverénní stát

 

První věta vize se vztahuje ke státu, jeho řízení a hospodářství. Suverenita znamená svrchovanost v rozhodování o sobě, tedy že o své budoucnosti a svých záležitostech stát rozhoduje na základě svého svobodného rozhodnutí,  ale zároveň dokáže zodpovědně zhodnotit širší kontext a hledat maximální prospěšnost pro svou společnost. Rozhodování je nezávislé na nátlaku či vydírání jiných mocností nebo zájmových skupin. Suverenita je spíš status než schopnost a souvisí s ní samostatnost a soběstačnost. Samostatnost je umění rozhodovat se sám za sebe, nebýt v rozhodování na nikom závislý. Soběstačnost znamená hospodářskou nezávislost – schopnost uživit své obyvatele ze svých plodin, potravin a výrobků. Soběstačnost neznamená konec mezinárodního obchodu, nicméně základní suroviny bychom měli být schopni si vyrobit doma. Nakonec je tu schopnost ochránit své hranice, své území. To je samozřejmě banalita a nedůležitá věc v době prosperity a míru na celém kontinentu, ale je to zcela zásadní požadavek v dobách kritických a nejistých, jaké podle všeho nastávají.

 

Naše momentální realita je bohužel trochu jiná. Všechny čtyři hodnoty – suverenita, samostatnost, soběstačnost a schopnost ochránit své území patří dnes spíš do říše fantazie. Rozhodování přenecháváme jiným, což nám ovšem nebrání na rozhodnutí druhých nadávat. Vyhýbáme se tak samostatnosti a s ní spojené zodpovědnosti za své rozhodování. Soběstačnost jsme vyměnili za nízké ceny zboží ze zahraničí a o armádě, která by nám zajistila alespoň zdání bezpečnosti, si můžeme nechat opravdu jen zdát. Takže, co se současného stavu týká, nic moc.

 

O to víc bychom se ale měli snažit tuto realitu změnit, i když je jasné, že to nebude snadné.

 

O sebevědomé a hrdé společnosti příště...

 

autor: Jindřich Chmelař

 

Vidím Česko veliké..
Přihlásit se k odběru Novinky