Zápisník Cesty Česka

abstrakty-zapisnik-cesty-ceska
Zápisník Cesty Česka, Hymna
12. 6. 2013

Nedávno mě někdo upozornil na video z koncertu jednoho českého hudebního uskupení, ve kterém skupina hraje dokola jeden akord v rytmu písně To tá Heľpa a do toho postupně každý odzpívá text české hymny. Celé to zní jako balkánská lidovka a parodie na hymnu. Posluchači poslouchají, někteří tančí a líbí se jim to. Mně se to moc nelíbí, ale nemá to nic společného s jiným hudebním vkusem.

 

Česká hymna je jedním ze státních symbolů a jako taková si zaslouží, dokonce dle zákona, slušné zacházení. Stejně tak, jako se na českou vlajku nesmí nic psát, tak by se na státní hymnu neměly vytvářet cover verze.

 

Pro mě je naše hymna důležitým symbolem, kterým se jako národ a země mimo jiné prezentujeme ve světě. Navíc má pro nás ale i zcela určitou duchovní hodnotu. Když slyším českou hymnu, tak cítím pohnutí, protože její text spolu s melodií ve mne vyvolává intenzivní pocit náležitosti k Česku a k Čechům. A je to jak textem, který je ódou na českou zemi (potažmo i na její obyvatele ve druhé sloce), tak melodií, která textu dodává přesně ten cit, tu emoci, díky níž naše hymna může být vyjádřením vlastenectví a lásky ke své zemi, aniž by za tím kdokoliv mohl hledat nějaké primitivní nacionalistické pohnutky. A to je nesmírně důležité.

 

Doba, ve které píseň vznikala, byla velice intenzivní, český národ hledal a vlastně znovu vytvářel svou identitu. Tím, že se naši předkové rozhodli tu identitu vyjádřit hymnou, jak ji známe dnes, dali nám všem takový „návod“, jak vnímat vlastenectví, co je to láska ke své zemi, co to znamená být Čech nebo Češka.

 

V dnešní době je těžké tenhle cit v sobě najít. Plno lidí vám řekne, že vlastenectví nebo národní stát je přežitek, který brání integraci Evropy. Plno lidí, zvláště mladých, dnes dokonce svou zemí a svými spoluobčany pohrdá. Můžeme slyšet Čechy, jak nadávají na „ty Čechy“, jakoby oni stáli mimo národ. Tito lidé jsou ochotní vychvalovat všechno cizí a na své vlastní donekonečna nadávat a posmívat se, místo, aby se sami pokusili svou prací a svými postoji naši společnost změnit k lepšímu.

 

Dnešní doba přeje také relativizování, uvádění všeho do různých kontextů, bagatelizování důležitých hodnot a vynášení malých myšlenek do výšin pomocí intelektuální ekvilibristiky. Tak chápu postmodernu, kde se ztrácí povědomí o tom, co má a co nemá hodnotu, co by se mělo bránit a co opustit. Ctnostem se smějeme, neřesti obdivujeme. Tradice se opouští a na jejich místo přichází nové, neprověřené filozofie a přístupy, které jsou horem dolem propagovány jako jediný možný pokrok. Slova ztrácí svůj původní význam. Osobně v tom vidím úpadek, ne posun dopředu.

 

Jsem toho názoru, že se symboly, jako je národní hymna, vlajka nebo znak, by se mělo jednat velice opatrně a s úctou. Vzít text hymny a zazpívat, či spíše oddeklamovat ho na nápěv, který zní trochu jako balkánská lidová hudba, a vyvolává emoce naprosto odlišné než původní hymna, je buď vyjádřením neúcty nebo nepochopení hodnoty národní hymny. Přijde mi to stejně nevhodné a urážející, jako třeba vyrobit toaletní papír s českou vlajkou na každém útržku nebo nasadit českému lvu turban či indiánskou čelenku.

 

Vztah každého z nás k symbolům české státnosti vypovídá o našem vztahu ke své zemi a ke svému národu, svým předkům a svojí tradici. Pokud se budeme chovat s náležitou úctou k těmto symbolům, povede to k rozvoji zdravé národní hrdosti, která nebude mít potřebu násilné sebeobhajoby. Pokud si budeme vědomi vlastní tradice a vlastních kořenů, budeme k nim chovat respekt a vycházet z nich, uděláme jako národ velký skok ve svém vývoji, a i cizinci, kteří se zde usadí, budou mít mnohem větší motivaci nazývat Česko svým domovem, a podle toho se tu chovat.

 

autor: Jindřich Chmelař

Kde domov můj