Zápisník Cesty Česka

zapisnik-cesta-ceska
Zápisník Cesty Česka
21. 2. 2018

Když se řekne tradice…

 

Když nás unáší proud řeky, míjíme různá místa, různé krajiny. Někde je řeka rychlejší, někde pomalejší, někde čistá, jinde bahnitá. Může se nám stát, že zatoužíme se vrátit někam výš proti proudu, kde se nám líbilo a kde bychom chtěli zůstat. To ale nejde. Jsme v proudu, který nás unáší nemilosrdně dál. Navíc, i kdybychom se vrátili, nikdy to nebude jako předtím. Vzpomínka na minulá místa v nás ale zůstává, stejně jako řeka v sobě nese stopy všech míst, kudy protékala. A to řeku i nás činí jedinečnými.

 

Podobné je to s národy a jejich tradicemi. Národy plují v řece času a nemůžou se vrátit nikam, kde už jednou byli. Každou zkušenost a každé období si ale nesou ve své kolektivní paměti. A to je tradice – moudrost národa, jeho jedinečnost a jeho duch. Spolu s jazykem a místem, kde je národ doma, je to právě tradice, která se největší měrou podílí na utváření národní identity.

 

V dnešní době je návrat k tradici velmi populární, a to nejen u nás. Je to zřejmě přirozená reakce na snahu některých myšlenkových a politických směrů potlačit vše národní, vše tradiční, vše konzervativní. Když je něco označeno jako tradiční, máme k tomu tak nějak větší důvěru, víc nám to chutná a vůbec – dělá nám to dobře. Máme tradiční pečivo, sýry, cukroví, nicméně můžeme narazit třeba i na tradiční výrobu plastů. Škoda jen, že velká část toho, co je tradiční, staročeské a „od babičky“ je jen produkt marketingové strategie.

 

Touha po návratu k tradici je vidět i u duchovně založených lidí. Vznikají různé pohanské a staroslovanské skupiny, co se o slunovratech oblékají do plátěných, vyšívaných košil, bubnují a tančí kolem ohňů, hrají na koncovky a fujary a konají nejrůznější rituály k uctění pohanských bohů.

 

Bezpochyby jsou to romantické, pro někoho možná i transformující zážitky. Osobně však tyto aktivity považuji za marný pokus vrátit se někam, kam už to nejde, přesně jak jsem psal výše. Místo tradice v tom vidím spíš touhu lidí po něčem novém a exotickém, touhu po duchovních zážitcích a prožitcích. Takovéto aktivity, byť chvályhodné, jsou předurčeny k tomu, aby zůstaly na okraji veřejného zájmu, v dosahu relativně úzkého kruhu nadšenců, podobně jako další folklórní spolky.

 

Návrat k české tradici zkrátka nemůže být návratem do minulosti. Má to být cesta k porozumění Čechů sobě samým, takové národní sebepoznání a jeho využití k životu v dnešní, moderní době. Má to být otevření se moudrosti svého národa. O tom, jak na to, budu psát příště.

 

autor: Jindřich Chmelař

reka_tradice_riegrova_stezka