1231 – zemřel dánský princ Valdemar Mladý, syn Valdemara II. a Dagmar, dcery Přemysla Otakara I. Valdemar byl od svých devíti let spoluvládcem svého otce ve Šlesvicku a posléze i v Dánsku. Valdemar byl údajně postřelen zbloudilou střelou během lovu v Refsnæsu a jelikož zemřel dříve než jeho otec, tak se nestal dánským králem. Přesto na jeho náhrobním kameni je napsáno Waldemarus Tertius Rex Daniae, Filius Waldemari Secundi "Valdemar Třetí, král dánský, syn Valdemara Druhého".
1310 – král Jan Lucemburský vydal během obležení Prahy, rozkaz k útoku veškerými silami. Město bylo dobře chráněno pevnými hradbami, věžemi, hlubokými příkopy, a i přes podporu pražských měšťanů nespokojených s vládou Jindřicha Korutanského se Prahu dobýt nepovedlo. Krutý mráz a úbytek zásob situaci nezlehčoval a mnozí navrhovali ústup. Proti těmto tendencím se však tvrdě postavil Petr z Aspeltu.
(Praha byla dobyta až 3. prosince, krátce nato se 9. prosince odebral Jindřich Korutanský s Annou do Tyrol. Jindřich užíval až do své smrti (2. dubna 1335) titulu "král český a polský").
1367 – za účasti českého krále a římského císaře Karla IV. byl vysvěcen pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi kostel sv. Kateřiny na Novém Městě pražském, jenž byl součástí nově založeného ženského kláštera augustiniánek. Karel IV. nechal kostel vystavět jako poděkování sv. Kateřině, ke které měl vřelý osobní vztah, když na den svátku sv. Kateřiny 25. listopadu 1332, zvítězil u hradu San Felice v severní Itálii ve své první významné bitvě, proto od té doby prokazoval této světici úctu a vděčnost.
1414 – byl Jan Hus v Kostnici zatčen a nejdříve (6. prosince) uvězněn v dominikánském klášteře, pak v pevnosti Gottlieben, která patřila místnímu biskupovi, a nakonec v minoritském klášteře v Kostnici.
1465 – byla na sjezdu u Zdeňka ze Šternberka v Černém sále na jeho hradě v Zelené Hoře u Nepomuku založena skupinou šestnácti, vesměs katolických pánů tzv. jednota zelenohorská, namířená proti králi Jiřímu. Jednotlivci se zavázali, že si budou po dobu pěti let pomáhat proti králi Jiřímu z Poděbrad. Jejich aliance brzy našla spojence ve Vratislavi a v některých katolických a německých městech, také Plzeň, Brno, Jihlava, Znojmo aj.
1498 – slezské stavy obdržely od krále Vladislava v Budíně „velké privilegium", podle něhož:
1. vrchním hejtmanem a zástupcem českého krále nad všemi slezskými knížectvími měl být některý slezský kníže;
2. všechny spory mezi knížaty nebo i mezi nimi a králem měl soudit královský dvůr ve Vratislavi;
3. vojenskou povinnost měli Slezané jen v rámci své země;
4. přísahu věrnosti českému králi skládaly stavy ve Vratislavi, pouze s výjimkou knížectví svídnického a javorského.
Na nátlak českých stavů, které v tom viděly porušení práv České koruny a ohrožení její celistvosti, bylo slezské privilegium po 12 letech králem zrušeno, spor však trval až do roku 1522. Ve Slezsku se ještě nevytvořila zemská správa jako v Čechách a na Moravě, jelikož situace v jednotlivých knížectvích byla příliš rozmanitá.
1695 – v Plzni byl popraven Jan Sladký Kozina, vůdce rebelů při Chodské povstání. Původní návrh rozsudku byl pro vůdce Chodů mírný, jeden rok nucené práce pro Kozinu, Syku a Justa, půl roku vězení pro barona Tunkla. Laminger však chtěl Chody jednou provždy zastrašit a přičinil se o radikální zvýšení trestů, tři vůdci Chodů měli být popraveni, dva vypovězeni ze země, dvanáct potrestáno nucenými pracemi a Tunkl měl být potrestán pevnostním vězením. Císař však tresty zmírnil a rozhodl o popravě jen jednoho z Chodů; protože jeden z kandidátů, Kryštof Hrubý, ve vězení zemřel, rozhodla komise pro Kozinu. Tím vyvrcholila odplata vrchnosti za chodskou rebelii.
1873 – dne 25. listopadu vypracovalo 28 mladočeských poslanců (sdruženi v Národním klubu, mezi nimi K. Sladkovský, A. P. Trojan, E. a J. Grégrové, M. Tyrš) veřejné "osvědčení", v němž demonstrativně vrátili své mandáty s odůvodněním, že byli zvoleni, aby šli do sněmu. Vedení národní strany v čele s F. L. Riegrem v prohlášení z 28. listopadu označilo tento čin za rozkol ve straně s tím, že již nebudou moci za tuto stranu kandidovat, a čtyři z nich dokonce vyloučilo ze svého středu.
1897 – masové protivládní demonstrace ve Vídni vedly K. Badeniho k podání demise své vlády. Tlak destruktivní opozice spojených německých stran slavil úspěch. Dne 30. listopadu jmenoval císař novou úřednickou vládu barona P. Gautsche (v úřadě do 7. března 1898).
1905 – dne 6. června oznámila Gautschova vláda, že na podzim předloží sněmu konkrétní návrh volební reformy (podala ho 20. října). Pod tlakem narůstajících masových demonstrací (například v Praze 24. září 50 tisíc lidí na Havlíčkově náměstí) a petičního hnutí (na 800 obcí v českých zemích zaslalo zemským sněmům petice s žádostí o volební reformu) potvrdil předseda vlády na zasedání říšské rady 28. listopadu t. r. platnost principu všeobecného hlasovacího práva a zrušení systému kuriového parlamentarismu.
– září–listopad – na mnoha místech v českých zemích docházelo k demonstracím za volební reformu (k nejvýznamnější patřila akce z 10. října v Praze, kdy Sněmovní i Malostranské náměstí a přilehlé prostory zaplavily desetitisíce lidí).
– v Praze na Staroměstském náměstí demonstrovalo na 100 tisíc lidí za volební reformu. Připravovaná několikadenní generální stávka byla sociální demokracií odvolána.
1914 – rakouská vláda zavedla maximální ceny obilí, mouky a brambor. V dalších měsících narůstaly zásobovací potíže, což se řešilo zavedením přídělového systému (duben 1915) na většinu životních potřeb (mouka, chléb, cukr, sádlo, maso, brambory, mléko, šatstvo, uhlí atd.). Od podzimu 1914 vláda vypisovala válečné půjčky, rostla drahota a keťasení, vydávaly se tzv. nouzové peníze.
1954 – po šesti letech se konaly volby do Národního shromáždění; byly zavedeny jednomandátové obvody, v nichž byl volen vždy jeden poslanec (a kandidoval také pouze jeden oficiální kandidát Národní fronty, předem odsouhlasený v ústředním sekretariátu KSČ). Z celkového počtu 300 kandidátů bylo 254 placených funkcionářů. Pro kandidáty hlasovalo 97,89 % voličů. U příležitosti voleb koloval leták s názvem Prohlášení československé lidové opozice k volbám do Národního shromáždění, vytyčující deset požadavků lidu.
1989 – nové (dvouhodinové) jednání delegací federální vlády a OF (L. Adamec a V. Havel); premiér Adamec přislíbil vytvořit do 3. prosince novou vládu. A. Indra se vzdal funkce předsedy Federálního shromáždění.
1995 – v Paříži podepsal ministr zahraničních věcí J. Zieleniec dohodu o vstupu ČR do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
1997 – politické napětí mezi koaličními partnery (ODS, KDU-ČSL, ODA) vedlo k demisi lidoveckých ministrů. Část vedení ODS vyzvala premiéra V. Klause k demisi (druhý den se k výzvě přidal i prezident V. Havel).
2011 – byla otevřena Vysočanská radiála
Zdroj:
Dějiny zemí české koruny
www.facebook.com/P%C5%99emyslovci-533036186788625/
František Drdla – (* 28. 11. 1868) skladatel
Hana Kvapilová – (* 28. 11. 1866) česká herečka
Růžena Nasková – (* 28. 11. 1884) česká herečka
Bohuslav Balbín – († 28. 11. 1688) český literát, historik, kněz, zeměpisec a pedagog
Jan Drda – († 28. 11. 1970) český prozaik a dramatik
Jan Sladký Kozina – († 28. 11. 1695) český sedlák, představitel chodského povstání
Milan Malý – († 28. 11. 2004) sbormistr ND
Otto Smik – († 28. 11. 1944) letec
Valentina Kameníková – († 28. 11. 1989) klavíristka
Vincenc Priessnitz – († 28. 11. 1851) zakladatel empirické hydroterapie
