1253 – v Landshutu zemřel bavorský vévoda a rýnský falckrabě Ota II. Bavorský z dynastie Wittelsbachů, syn vévody Ludvíka Bavorského a Ludmily Přemyslovny.
1329 – se narodil dolnobavorský vévoda Jan I. Dolnobavorský, syn dolnobavorského vévody Jindřicha II. a české princezny Markéty Lucemburské. Zemřel jako jedenáctiletý 20. prosince 1340 a jelikož zemřel bez potomků, bylo Horní a Dolní Bavorsko spojeno v jeden celek pod vládou jeho tchána císaře Ludvíka IV. Bavora. Podle Kroniky Beneše Krabice z Weitmile byl chlapec otráven svým císařským tchánem.
1378 – kolem sedmé hodiny večer zemřel ve věku šedesáti dvou a půl roku na Pražském hradě český král a římskoněmecký císař Karel IV., který sehrál v našich dějinách nesporně významnou a pozitivní roli. Byl státníkem mimořádného vzdělání, celoevropského rozhledu a rafinované diplomatické obratnosti, který udivoval organizačními schopnostmi. Povznesl český stát na vrchol jeho života politického, sociálního i kulturního. Již nad rakví jej označil kazatel a přední český učenec světového jména M. Vojtěch Raňkův z Ježova (ve shodě se středověkými zvyklostmi) za Otce vlasti (Pater patriae).
Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu, nejspíše z koně či ze schodů. Následná zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho v sobotu 29. listopadu 1378 skonal na Pražském hradě tři hodiny po západu slunce. Příčinou byl zápal plic.
1632 – zemřel Fridrich Falcký, český král. Zemřel jako štvanec v Mohuči. Příčiny jeho smrti nejsou úplně jasné vzhledem k tomu, že není známé, kde leží jeho tělo, někteří historikové tvrdí, že zemřel na tyfus. Jiné teorie tvrdí, že zemřel na mor s odvoláním na přivolaného specialistu Petruse De Spinu, který tuto diagnózu potvrdil.
1682 – ve Westminsteru zemřel Ruprecht Falcký, vévoda z Cumberlandu, syn českého krále Fridricha Falckého, německý a anglický vojevůdce. Narodil se v Praze, odkud jako roční dítě uniká v průběhu bitvy na Bílé hoře společně s dvorem svého otce. V anglické občanské válce bojoval na straně svého strýce, krále Karla I., který ho pozval do Anglie, aby zde převzal velení roajalistického vojska v boji proti revolučnímu parlamentu. Nejprve byl velitelem jízdy a od roku 1644 vrchním velitelem. Zpočátku byl velice úspěšný, poražen teprve O. Cromwellem v roce 1644 u Marston Moore. Po svržení Karla I. byl vypovězen ze země a opět se tedy ocitl v exilu. Jako činorodý člověk, který nepřestal hájit zájmy monarchie, do své pestré životní kariéry zařadil i činnost piráta přepadajícího v Karibiku anglické lodě. Po restauraci vstoupil opět do královských služeb a pokračoval v uplatňování svých bojových a námořních zkušeností, což mu vyneslo admirálskou hodnost a velitelství královské flotily.
Princ Rupert nebyl ale jen schopným válečníkem, aktivně se zajímal také o umění a vědy, v nichž sám zdatně experimentoval. Patřil mezi zakládající členy Royal Society (akademie pro podporu věd). Zároveň byl nadán praktickým talentem: stal se prvním guvernérem Společnosti Hudsonova zálivu, která získala monopol nad veškerým obchodem s kožešinami v Kanadě. Byly doby, kdy se část Kanady nazývala Zemí Prince Ruperta, jedno město na území Britské Kolumbie nese jeho jméno dodnes.
1780 – ve věku třiašedesáti let a šesti měsíců zemřela císařovna Marie Terezie; nástupcem na trůn v habsburské monarchii se stal její nejstarší syn Josef II. (1780–1790), kterým započala vláda habsbursko-lotrinského rodu. Pokračoval v hlubokých reformách, které zahájila jeho matka; své plány na vybudování jednotně řízené, osvícené a mocné monarchie však zcela nenaplnil, přestože za tím účelem prosadil na 6 tisíc reformních výnosů, patentů a nařízení.
1781 – císař Josef II. vydal rozhodnutí, podle něhož měly být zrušeny všechny kláštery, pokud se nezabývají vyučováním, nepěstují vědy a nepečují o nemocné; jejich majetek měl být sekularizován "ve prospěch náboženství a lásky k bližnímu". Řeholníci zrušených klášterů mohli dále působit v duchovní správě nebo vstoupit do jiného domácího nezrušeného kláštera nebo pokračovat v řeholním životě v některém zahraničním klášteře, případně žít z penze.
1850 – ve dnech 28.–29. listopadu proběhla v Olomouci schůzka nejvyšších vládních představitelů Rakouska a Pruska (kancléře Schwarzenberka a pruského ministra zahraničí Manteuffela), která se týkala řešení sporných otázek v Německu (Holštýnska a Hessensko-Darmstadtska) a napětí mezi oběma státy v otázce vlivu v Německém spolku. V uzavřené smlouvě Prusko ustoupilo nátlaku Rakouska. Toto tzv. olomoucké ponížení Pruska (též "pruská Canossa") se stalo východiskem dalších diplomatických jednání v Drážďanech (prosinec 1850 – květen 1851), při nichž byl bývalý Německý spolek obnoven na starých základech z roku 1815 jako jediná státně politická instituce sdružující německé státy ve střední Evropě.
1918 – vojenským obsazením Mostu začala likvidace sudetoněmeckých provincií; 8. prosince obsazeny Mariánské Lázně, o den později Teplice, 12. prosince padlo Ústí nad Labem, 14. prosince Liberec, 16. prosince Znojmo a o dva dny později Opava. Do konce prosince podléhalo pražské vládě celé historické území. Německá irredenta byla zlikvidována.
1920 – dne 26. května byla utvořena parlamentní organizace německých stran Deutscher parlamentarischer Verband (Německý parlamentní svaz), namířená proti vládní politice; patřili do ní poslanci stran Bund der Landwirte, Deutsche Nationalpartei, Deutsche Christlich-soziale Volkspartei, Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei a Deutsche demokratische Freiheitspartei. Svaz se však dne 29. listopadu 1922 rozpadl na křídlo aktivistické (ochotné spolupracovat s československými orgány) a negativistické.
– ve dnech 27.–29. listopadu uspořádala pravice Československé sociálně demokratické strany svůj XIII. sjezd; její pozice byla značně neutěšená, silnou členskou základnu si udržela jedině na Plzeňsku a na Ostravsku.
1954 – ve dnech 29. listopadu–2. prosince uzavřeli zástupci československé a sovětské vlády a armády dohodu o modernizaci a přezbrojení československé armády, jež měla proběhnout během pěti let. Šlo o zavedení a také o výrobu moderní vojenské techniky. Přezbrojení armády hluboce zasáhlo do ekonomiky.
1961 – Národní shromáždění přijalo trestní zákon a zákon o trestním řízení soudním; trestní zákon byl doplněn a změněn 17. června 1966.
1989 – Federální shromáždění na své mimořádné schůzi zrušilo čl. 4 ústavy (o vedoucí úloze KSČ), změnilo čl. 6 o Národní frontě a čl. 16 o výchově v duchu marxismu-leninismu; tím formálně skončilo 41 let vlády komunismu v Československu. Současně byla ustavena komise k vyšetření událostí 17. listopadu. Byly zveřejněny cíle OF (Co chceme): 1. demokratický stát v duchu Deklarace lidských a občanských práv; 2. pluralitní politický systém; 3. samostatnou zahraniční politiku, která zabezpečí Československu integraci "do Evropy"; 4. rovnoprávné druhy vlastnictví; 5. sociální spravedlnost; 6. důstojné životní prostředí; 7. demokratizaci kultury, školství.
1995 – vláda souhlasila s nabídkou české účasti v mnohonárodních silách pod vedením NATO pro dohled nad dodržováním mírové dohody na území bývalé Jugoslávie; už předtím působili čeští vojáci v silách OSN v Bosně v rámci jednotek UNPROFOR (ochranných sil OSN). ČR se zavázala vyslat do Bosny mechanizovaný prapor do 1000 vojáků na dobu 1 roku s možností prodloužení (náklady na vyslání vojáků činily 1,25 miliardy Kč ročně).
1997 – po osmi měsících vystřídal ve funkci předsedy ODA M. Žantovského J. Skalický.
Zdroj:
Dějiny zemí české koruny
www.facebook.com/P%C5%99emyslovci-533036186788625/
Adolf Zábranský – (* 29. 11. 1909) malíř
Jaroslav Vodrážka – (* 29. 11. 1894) grafik
Otakar Machotka – (* 29. 11. 1899) sociolog
Saturnin Heller – (* 29. 11. 1840) architekt
Alice Masaryková – († 29. 11. 1966) česká socioložka a sociální pracovnice, dcera T. G. M.
Josef Kubíček – († 29. 11. 1972) sochař
Karel IV. – († 29. 11. 1378) římský císař a český král
Marie Terezie – († 29. 11. 1780) uherská a česká královna
