Do ulic Libušína jsme právě dorazili příjemnou cestou z malebné Vinařické hory.

Místo známé ze Starých pověstí českých v naší moderní době kněžnu Libuši ničím nepřipomíná. Pro trochu té dobové nálady budeme muset popojít a navštívit bývalé hradiště. 

Město jsme prošli parkem ke kruhové křižovatce u kostela sv. Prokopa a ulicí 5. května jsme došli až k rozcestníku Libušín. Žluté značení nyní vyměníme za zelené a pokračujeme cestou k fotbalovému hřišti. Těsně před ním uhneme doprava a stoupáme pěšinou Pod sv. Jiřím. V půli kopce se napojíme na NS Hradiště Libušín, která nám osvětlí zajímavosti a pozůstatky původního hradiště. To bylo ve své době rozlohou 12,3 ha největším ostrožným hradištěm v Čechách.

Na samém vrcholu kopce můžeme spočinout u kostela sv. Jiří z 10. století a nedaleké dřevěné zvonice z 15. století. Místo, kde lidé žili už od 6. století, si pamatuje nejeden lidský příběh. Dokonce u nedaleké Libušiny studánky, zvané též Hradištní, podle Kosmovy kroniky kněžna Libuše pronesla věštbu o městu, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Přidejme místu další příběh, tentokrát ten náš – o zemi, kterou jsme prošli, viděli a kterou jsme si zamilovali. Jsme v cíli 1. etapy a zbývá pouhých 224 km k dosažení bájného Blaníku.

Téma k zamyšlení

KROK DO TICHA A KLIDU

Trasa, po které se vydáme, měří 70 km a vede z posvátné hory Říp překrásnou podřipskou krajinou přes Velvary a dále přes památné místo Budeč s nejstarší dochovanou stavbou kostela sv. Petra a Pavla a končí v malebném městě Libušín. Po celé putování, kdy se oči budou kochat malebností krajiny anebo výtvory lidského umu, se naše mysl bude nořit do ticha našeho vlastního nitra.

Co to znamená? Naučit se být sám se sebou a cítit klid. Na chvíli uniknout ze svého každodenního světa tvořeného úkoly, tlakem na nás, strachem, chaosem a stresem do světa klidu a spokojenosti. Jen být a nic neřešit. A toto máme možnost zažít během naší poutě. Tajemství spočívá ve změně našeho vnímání a myšlení. Je to jednoduché, pokud vidíme jedině chaos a vnímáme jen hluk, pak se to stane naším dennodenním žitím a skutečně to budeme i prožívat. Ovšem vy máte možnost vystoupit ze světa kolektivního stresu a dát se na cestu změny. Poutní cesta vás povede. S každým krokem se budete přibližovat sami sobě, novému vidění, novému vnímání, pro které jste se rozhodli, a poznávat, kým jste.

Rozjímejte sami o sobě, o svých návycích z dětství, dospívání, kdy došlo k tomu, že klid opustil váš život a vstoupil tam chaos. Kdy nastal ten moment, v němž jste se oddělili od sebe a přijali životní roli, ze které není úniku. Nikdo není vinen; strhl vás proud rychlého žití, touha po zážitcích… Není to špatně, dokážete-li se vrátit k sobě. Být sami se sebou, s druhými, mít zájem, nebýt sobečtí.

Zkuste si odpovědět na otázky:

Co je pro mě klid?

Umím ho žít, vnímat?

Považuji klid za hodnotu?

Jsem pozorný/á k okolí?

Dokážu být vnímavý/á k okolí?

Jak působím na ostatní?

K čemu/komu se nejčastěji ubírají moje myšlenky?

Klid vás prostoupí a splynete s cestou a cesta s vámi.

Jděte a buďte citliví k sobě, okolí. Pozorujte a dejte do toho zájem. Obdivujte. Uvidíte, jak vás zaplaví pocit sounáležitosti a radosti. Jste sami se sebou a zároveň se světem.

Ticho a klid nejen že regeneruje naši nervovou soustavu, ale dává nám sílu.